Narodil se v rodině setníka v římské provincii Panonii. V Pavii se seznámil s křesťanstvím. Podle otcovy vůle vstoupil do jízdního pluku, který byl odvelen do Galie. Podle legendy v zimě, když projížděl městskou branou, spatřil chladem se třesoucího chudáka. Protože neměl u sebe nic, rozetnul mečem svůj plášť a polovinu mu daroval. Následující noci se mu zdálo, že vidí Spasitele oděného do jím darované polovice pláště, jak říká: „Tímto rouchem mne přioděl Martin ještě nepokřtěný.“

Záhy poté se sv. Martin dal pokřtít, vystoupil z vojska a odešel za svými rodiči; matku se mu povedlo obrátit na křesťanskou víru. Od svého přítele Jilaria dostal nedaleko Poitiers pozemek, na němž založil mnišskou osadu. Roku 371 ho věřící z Tours zvolili biskupem. Protože věděli, že by se zdráhal poctu přijmout, zajali ho lstí, odvedli do města a vysvětili ho. I nadále zůstal skromný, žil v malé chatrči u Loiry, kolem níž vyrostla nová osada mnichů (později známé opatství Marmoutier). Pro křesťanství ve Francii vykonal mnoho, proto se mu přezdívalo apoštol Galie. Zemřel roku 397 (nebo 399) ve věku 81 let. Pochován byl v klášteře v Poitiers, vůbec prvém západoevropském klášteře. Za panování franckého krále Chlodvika byl přijat za ochránce křesťanství ve Francii, odtud se úcta v něj rozšířila zvláště do severního Německa.

 

Na den sv. biskupa Martina

milý hospodář a jeho družina

husy jedí, víno k tomu pijíce,

štědrého Martina chválíce;

páni, žáci a kněží se radují,

neb se jim koledy přibližují.

Pacholci a dívky svobodu mívají

a u jiných pánův se zjednávají

(1710)

 

Na sv. Martina se konaly posvícenské hody, jejichž neodmyslitelnou součástí byla pečená husa (martinská). O „tučnú hus“ žádali žáci o martinských hodech již v 15. století. Při společném obědě dostával od hospodyně čeledín křídlo, aby celý rok „lítal“. Někdy se z husí kosti zvané kobylka předpovídalo počasí (bílá kobylka znamenala tuhou zimu).

Rozšířeno bylo také zvláštní svatomartinské pečivo – rohlíky, rohy, podkovy sv. Martina. Martinskými rohlíky obdarovávala někdy děvčata své milé. Veliké buchty s povidly nebo mákem se pekly jako dar odcházející čeledi.

Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali.

(Z řádu města Prahy, vydaném císařem Rudolfem II. roku 1598)

 

• Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí.
• Martin a Kateřina na blátě, vánoce na ledě.
• Jsou-li na Martina mračna,
• zima je levná,
• jestli je noc jasná,
• zima je mastná.

(Vladimír Vondruška, Církevní rok a lidové obyčeje, DONA, 1991)

Sdílet

Rubriky: Zajímavosti ~ Štítky: historie, Sv. Martin, svatomartinské posvícení