Jak Lojzík vyrazil na zkušenou do světa

To bylo děti v časech, kdy svět byl ještě širý a veliký. V té době se lipanský vodník Lojzík vydal, jak se říká, do světa. Mohli jste ho spatřit s ranečkem cestou na Šumavu. Proč zrovinka tam. Na Šumavě přeci pramení naše krásná řeka Vltava a při cestě na jih je spousta rybníků a rybníčků, to je pravé vodnické království. Tam se právě Lojzík vydal na zkušenou. Pozvání dostal od rodiny šumavských vodníků, starého pana vodníka Matese, ten bydlel u lhoteckého mlýna, jeho synů Antona s vodní paní Emílií, Vendelína s paní Pepinkou, i dětí Josífka a Fimfulky. Lojzík nejdříve zašel do Říčan na trh nakoupit dárky, pro starší vodníky paklíky tabáku, pro panímámy pentličky, pro Josefa blýskavé knoflíky na kabátek a malé Fimfulce koupil píšťalku. Vše dal do ranečku a jednoho rána vyrazil z Lipan na jih, nejdříve se vezl povozem ze statku až do Benešova a pak pěšky dál na Tábor, Třeboň směrem k Šumavě. Každou noc si našel na přespání tichou tůňku v lese, nebo se domluvil s místním vodníkem na přespání v rybníce. Na konci týdne se už zdravil v Českém Krumlově s vodním pánem Antonem. Anton bydlel pod zámkem u dřevěného mostu přes Vltavu, koneckonců bydlí tam dodnes. U Antona a jeho vodnické paní Emilky bylo veselo, pod zámkem se scházeli kupci ze široka daleka, koupali koně pod náhonem a v oblíbené hospůdce Na ostrově se někdy povídalo až do časného rána. Čas veselí ale skončil a náš milý Lojzík se musel vypravit dál proti proudu Vltavy za starým vodníkem Matesem, u kterého měl nastoupit do služby. Tehdy se na Šumavě kácelo mnoho stromů na stavby domů a ty se plavily po proudu Vltavy až k nám do Prahy. Aby kmeny nikde po cestě neuvázly na mělčinách, bylo zapotřebí dobře hospodařit s vodou. To se rozumí, že s vodou to nejlépe umí vodníci na jihu. A právě proto nastoupil náš lipanský vodník u starého Matese do učení. Lojzík měl za úkol sledovat bystřiny, potoky a říčky, které se slévaly do Vltavy. Trvalo dlouho, než se naučil nalézat cesty k pramenům a studánkám, používal cestičky, které vyšlapala zvířátka, přesto se někdy vracel do lhoteckého mlýna až v noci. Starý Mates na něj večer čekával, sedíce na staré vrbě a den končil další vodnickou naukou. Lojza se učil, jak vodu zadržet v mechu, močálu a kapradí, kdy je zapotřebí vodu více spustit, taky pohlídat déšť bylo často zapotřebí, to vše tak, aby Vltava měla stále dostatek vody a voraři mohli spouštět své vory. Že nevíte, co jsou to vory a kdo jsou voraři? Vory jsou plující svázané stromy, které řídí a plaví po řece právě voraři.

Lojzík se ve vodnické škole u starého Matese učil sledovat a kontrolovat prameny, měřit dešťové mraky a podle výsledku spouštěl vodu z hor dolů do údolí. Tak uběhl celý rok a nastal čas loučení. Vodničtí synové starého Matese, Anton s Vendelínem zajistili pro Lojzíka místo na nejlepším voru, který plul do Prahy, Mates připnul na Lojzíkův šosatý kabátek zlatou pentličku, která ostatním vodnickým pánům prokazovala, že Lojza složil tu nejtěžší vodnickou zkoušku. To vám byla v Krumlově rozlučka, to bylo lidiček na mostě. Emilka upekla vorařům na cestu bochník kouzelného chleba, ten v ošatce vůbec neubýval, Vendelín v pivovaře u řeky dostal soudek piva, k němu přidal koš ryb, Fimfulka pískala na píšťalku „jdou vodníci, jdou, louže za sebou“ a mladý vodník Josef zadržel dvě říční vlny, které se v pravou chvíli napřely do voru a ten i s Lojzíkem vyrazil ku Praze. Podobné slávy bylo i v Praze na Výtoni, kde většina vorů končila svou cestu. U domu staré celnice, který na Výtoni stojí dodnes, čekali lipanští pacholci a děvečky s nazdobeným povozem, aby si svého Lojzíka odvezli podél potoka Botiče do lipanského rybníčku na návsi. Večer v hospodě Lojzík musel všechno převyprávět a ukázat pantátům zlatou pentli. Dostal k tomu vyprávění od hospodyně hrnek bílého kafe a buchtu se švestkovým povidlem, tu mají vodníci nejraději.