Pan Řehák vypráví…o historii Lipan, část I.

Pan Bohumil Řehák, nar. 4. 6. 1929 v Lipanech

 

 

Trochu historie a trochu vzpomínek na staré Lipany

Jsem členem Okrašlovacího spolku Lipanského. Jako jeho nejstarší člen a lipanský kmet jsem byl vyzván, abych napsal nějaké vzpomínky na staré Lipany.

Abych snadněji začal, musím se obrátit s velkou vděčností na Stručné dějiny obcí na území MČ Praha – Kolovraty, které jako studii vydal PhDr. František Dudek, CSc. při příležitosti oslav 800 let trvání Kolovrat a kde zmiňuje i historii Lipan.

Dovoluji si citovat:

První doklad o Lipanech se nachází v Deskách zemských roku 1325, kdy se uvádí jako soudce Havel z Lipan, předpokládaný majitel vesnice. Její název pochází od lip. U tří lánových statků byl před rokem 1352 postaven kostel sv. Martina s farou, sloužící i pro nedalekou ves Kuří. Od roku 1364 patřily dvě ze tří lipanských usedlostí k johanitské Uhříněvsi. Třetí náležela rytířům Tatkům z Kuří. Během husitského hnutí konfiskovalo jeden z johanitských statků pražské purkrabství. Každý statek poté patřil jinému feudálovi. Tento stav trval až do roku 1577, kdy byl rytířský statek přikoupen k Uhříněvsi a roku 1751 ho následoval i statek purkrabský. Největší usedlost v čp. 1 je od roku 1654 až dosud v držení nejstaršího místního rodu Řeháků.

Dále pak uvádí:

Stejně jako v Kolovratech přečkal i lipanský kostel s farou husitské hnutí a byl vážně poškozen během třicetileté války. Švédové z něj ukradli 3 zvony. Také zdejší vypálená fara nebyla obnovena a kostel byl opraven jen provizorně. Měl dřevěnou zvonici, roku 1863 musel být zbourán a na jeho místě byl vzápětí postaven menší novorománský kostelík

Tato historie se dotýká už velmi úzce našeho statku čp. 1.  A o té až o několik řádků níže.

Bohumil s rodiči r. 1934

 

 

 

 

 

 

 

 

Jsem přímým potomkem Jiřího Řeháka, narozeného 1604 jako prvního držitele výše zmiňované usedlosti čp. 1. Později měli Řehákovi v držení i statek č. 3. Rod se rozrůstal a v následujícím období 18. století docházelo k dělení. Od statku čp. 1 oddělen statek č. 6 a ze statku č. 3 oddělen statek čp. 4. Čísla statků dosud zůstávají a jen jména majitelů jsou jiná, až na jméno u čp. 1.

V bezprostředním sousedství našeho statku čp. 1 se nachází kostel, který v r. 1863 byl zchátralý. Lichtensteinové s církví se dohodli, že jej zboří a postaví kostel sv. Martina nový. Církev navíc požadovala, aby kolem kostela byl hřbitov. Pozemek byl ale malý. Lichtensteinové se rozhodli zabrat část dvora statku č. 1. V té době na něm hospodařil můj praděd Josef Řehák (viz foto).

Můj praděd Josef Řehák

O tomto záměru s ním vrchnost vůbec nejednala a začala stavět hradební zeď. A tak co přes den dělníci postavili, praděd v noci zboural. Došlo k dlouhodobému sporu. Josef Řehák podal na Lichtensteiny žalobu. Jako svobodný sedlák, 15 let po zrušení roboty, cítil se v právu pro zabraný pozemek.  Na hranici budované zdi se ocitla hluboká studna, jediný zdroj pitné vody pro celou usedlost. Soud vyhrál, ale náklady na něj byly vysoké. Těžce se zadlužil. Měl velkou rodinu a ještě v téže době mu zemřela žena. Mohutná hradební zeď odstraněna nebyla a půlkruhovitě dosud zasahuje do dvora, jako doklad oné události.

Naštěstí se praděd znovu oženil a druhá žena ho dluhů zbavila. Údajně – dle vyprávění 80 letého souseda a bývalého majitele statku Matěje Boudy, byl Josef Řehák statný a hezký. Pan Bouda mi vůbec často vyprávěl o mých předcích a já mu za to chodil do místní hospody pro pivo a pro sýry s kravskou hlavou. Na přelomu 19. a 20. století  do r. 1910 měly Lipany jen 15 popisných čísel a vesnice byla ryze zemědělská.

Lipanský katastr měřil 130 ha a obdělávali jej sedláci Jaromír Bohuslav, Zdeněk Bohuslav, František Bouda, Jaroslav Dvorský senior a Jaroslav Dvorský junior, Ant. Řehák, Bohumil Řehák a drobní zemědělci se 14 koňmi, 4 voly a kravami. Pěstovali především cukrovku na 1/6 výměry a všechny ostatní zemědělské plodiny. K tomu chovali 100 ks skotu, množství prasat a drůbeže. Úrodná půda dávala bohatě příležitost k tomuto způsobu práce a života. Oba Bohuslavové již koncem 19. stol. měli odborné zemědělské vzdělání a můj děd Bohumil i střední stavební. Jako stavitel v Praze – Vinohradech se svým švagrem také stavitelem působil jen krátce. Po smrti sourozence a na přání umírajícího otce se musel vrátit na statek.

Každý ze statků prožil šťastná, úspěšná i těžká a dramatická údobí. Stejně jako lidé kolem. Nejtěžší časy přinášely války se ztrátami mužských příslušníků rodin.

Lipanští měli vždy dobře fungující hospodu, která byla zdrojem nejen dobrého moku při a po práci, ale i silným pojítkem a místem, kde se rodily dobré nápady a činy. Tak na příklad postavit na obecním pozemku vedle hospody tzv. pastoušku – domek se 3 místnostmi a chlévem pro zajištění a potřebu sociálně slabých či postižených a hlavně vdov s dětmi. Činži neplatili.

Přesto, že už od poloviny 19. století byly Lipany součástí správní obce Kolovraty, měly také svého osadního starostu se 2 zástupci a pokladníkem. Obec se ve 20. letech rozrostla, přibylo 16 rodinných domků a řada nových převážně pracovitých a řemeslně zdatných obyvatel se zájmem o vesnici.

V tom čase na venkově byla převážně a hlavně hospodářská stavení. O požáry nebyla nouze. Lipanští proto v r. 1932 založili sbor dobrovolných hasičů. Byl moderně vybaven. Měl motorovou stříkačku a automobil, které si pořizovali a platili hasiči sami. Peníze půjčili sourozenci Dvorských. Byla to od nich veliká oběť. Dluh byl splacen až za války. Členy sboru byli téměř všichni muži, ženy i děti v obci. Prováděli řadu cvičení a zúčastňovali se různých slavností. Jednou také v Lipanech u Bohuslavů na statku bylo takové velké slavnostní cvičení za spoluúčasti několika sborů. U požárů byli vždy úspěšní a jejich organizovaná činnost vzorná. Nezapomínali ani na zábavu, organizovali tradiční hasičské plesy a jejich automobil sloužil na zájezdy např. na zámek Konopiště, do Průhonic aj. Výtěžky z těchto akcí plynuly do pokladny. To všechno díky obětavosti pánů Fr. Čiháka, R. Hrušky, J. Bohuslava, J. Rathouského, Fr. Boudy, R. Řeháka, Ant. Vlastníka a dalších.

Při této příležitosti vzpomínám, jak počátkem r. 1944 došlo k velkému požáru obytného domu a sýpky na statku u Rathouských. Sýpka byla ještě pod došky. Byl silný vítr. Oheň se rychle šířil. Lipanští hasiči hasili hlavně obytné stavení. Oheň se přenášel na sousední doškovou stodolu p. Dvorského, která vyhořela. Bylo štěstí, že včas dorazili hasiči z Říčan, neboť v bezprostřední blízkosti byl chlév a obytné stavení p. Dvorského mladšího, které uchránili. Rodina Rathouských byla nucena bydlet ve spáleništi. Díky tomu, že stavení bylo klenuté, mohli se záhy pustit do budování střechy, aby jim nepršelo do bytu.

Musím připomenout velkou slavnost, která se udála v Lipanech v r. 1938. Bylo to na svátek matek. Konalo se slavnostní odhalení pamětní desky paní Marie Švehlové, roz. Bohuslavové, matky významného politika Antonína Švehly na domě statku Jaromíra Bohuslava. Sem od dětství dojížděl Ant. Švehla za svými příbuznými a později jako aktivní člen Sokola i do Říčan, kde byl jeho spoluzakladatelem. Od mládí hájil zájmy selského stavu, usiloval o jeho vzdělání a povznesení venkova (o jeho významu státníka a spolupracovníka T. G. Masaryka při vzniku a rozvoji Republiky vzpomenu jinde).

Na tuto slavnost se v Lipanech shromáždil nejen místní a okolní selský lid, ale i z Čech, Moravy i Slovenska přijížděli autobusy, Selská jízda, Sokolové a jiní v hojném počtu – asi 2000 účastníků. Vzhledem k tomu, že se smrákalo nad svobodou naší republiky, bylo to vpravdě vlastenecké shromáždění.

Když přišel rok 1939, nastaly českému národu zlé časy. S okupací nacistickým Německem přišly striktní zákazy a příkazy, výzvy ke spolupráci, zákazy sdružování občanů, tedy i tanečních zábav pro nás na venkově. Lipanští se semkli, byli po celou dobu věrni národním ideám – žádná zrada, žádné udávání a zavírání. Sedláci nedopustili nedostatku základních potravin a hladovění místních ani lidí z blízkého okolí.

Avšak něco jsme přece mohli. Hrát divadlo. Samozřejmě jen povolené tituly a díla. Při sboru hasičů a pod režisérským vedením obětavého p. Čiháka a Hlaváčka vznikl spolek ochotníků. V místní hospodě se vybudovalo jeviště, pod ním šatny a před jevištěm prostor pro hudebníky. Široko daleko nebylo takové scény. Hrály se tu především operety jako Na tý louce zelený, Růže z Argentiny, Ostrov milování, Děvče z přístavu. Ty všechny se v té době hrály i v divadlech pražských. Z činoher pak Paličova dcera, Naši furianti, Václav Hrobčický aj. Představiteli postav byli Evža Dušková – Obermayerová, Hrušková – Balcarová, J. Kopecká – Hromadová, Jar. Hruška, Lesina, V. Vokal, Lad. Kopecký, Bohuslav, Skřivanová z Benic, Ant. Chmel z Nupak a z  Kolovrat Rébl, Jos. Janoušek, Matějovský, bratři Jos. a Lad. Ročkové, Táborský. Všichni hráli dobře a někteří byli i výbornými zpěváky. Velkou zásluhu o nastudování hudby a zpěvů měl další obětavý muž p. kapelník Frant. Dražil z Kolovrat se svými muzikanty. Nepostradatelný byl p. Ant. Vlastník jako nápověda a maskér p. Jos. Svoboda z Kolovrat. S baletem vypomáhaly studentky z pražské baletní školy a nechyběl ani malíř krásných kulis, také z Prahy – Barrandova.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *