Proč děti za Lojzíkem nepřišly …

Rok se s rokem sešel a Lojzík se opět moc těšil na den svatého Martina, kdy děti chodívaly milého vodníka navštívit. Netrpělivě popoháněl svůj vodnický kalendář, aby ten slavný den již nastal. Každou volnou chvilku se ptal své vodní panenky Fimfulky, jestlipak má pro děti připravený nějaký ten vodnický taneček, který se loni dětem tak moc líbil. Jestlipak si vezme ten nový šáteček, co Fimfulka dostala jako dáreček k vánocům?

A Fimfulka? Ta se smála a byla moc ráda, že se Lojzík na děti tolik těší. Jednoho krásného večera seděl vodník na vrbě u rybníka a bafal svoji fajfčičku naplněnou voňavým tabákem, co dostal od tatínka Fimfulky, šumavského vodníka Vendelína. Pozoroval hvězdičky na nebi a krásně rozjímal. Jestlipak budou mít děti opět tak krásně zářící lampionky, co měly minule? pomyslel si.

„Kvák“ ozvalo se z mladých vrbiček. „Kváky kvák“ ozvalo se, až se náš vodník lekl a málem spadl do rybníka. „Kdopak mě to tu ruší v mém krásném rozjímání?“ ptal se Lojzík. „Dobrý večer sousede, to jsem já, žabička Žofka z horního rybníka. Už jste slyšel tu špatnou zvěst, která se šíří našim krajem?“ „Jakoupak?“ zeptal se Lojzík. „Ále, prý se v našem kraji usadila zlá čarodějnice CORONABULA a lidé se teď bojí chodit ven a zůstávají raději doma.“ odvětila žabka. Lojzík se lekl podruhé a fajfka mu spadla do vody. Rychle se rozloučil s malou žabkou a skočil do rybníka, aby fajfku vylovil a poradil se s Fimfulkou, co budou dělat.

Vybrali nejrychlejší pstruhy z rybníčku, do všech koutů světa je poslali, aby zjistili, jak se se zlou čarodějnicí vypořádat. Ti se vrátili s nepořízenou. Jediné, co prý nejvíce pomáhá a co ta zlá čarodějnice nemá ráda, je radost. Nemá ráda, když se lidé smějí. A když se prý budou všichni smát, tak časem ta zlá čarodějnice odtáhne pryč.

„To ale děti za mnou nepřijdou?“ posteskl si Lojzík. „Co budeme dělat?“ „Nejlepší by bylo, kdybychom nějakou tu radost přinesli dětem my.“ odvětila Fimfulka. „Máš pravdu“ řekl Lojzík. „Půjdu tedy za dětmi já a nějakou tu radost jim přinesu. Vezmu třeba ty krásně malované hrníčky, cos přes zimu vymalovala. A nějakou rybičku bych jim mohl také dát.
Třeba jim to udělá radost…“