Zajisté si děti vzpomínáte, jak se nám lipanský vodník Lojzík navrátil ze služby u šumavského vodníka Matese. Složil vodnické zkoušky a stal se váženým vodním pánem u nás ve středních Čechách. Svým umem pomáhal především na lipanských statcích, krotil vodu ve Vinném potoce, určil kde vyhloubit tůně, vystavět hrázky a orat pole tak, aby pole držela vláhu. Hospodářům se pojednou začalo dařit, na polích se rodilo, všude plno trávy na pastvu a sena na zimu, Lipany s pomocí Lojzíka jen kvetly. Přišel prvý podzim po Lojzíkově návratu a už se musel chystat na vodnický sněm. Ten se pravidelně koná ve chvíli, kdy počne listí padat ze stromů na zem. Vodníci z Čech, kteří přísluší k řece Vltavě, mají sněm u pramene této krásné řeky. Sněm vodníků je velmi důležitý, vodničtí páni rozhodnou zda přijdou v následujícím roce deště nebo sucha, co je nutné na řece opravit, kolik ryb se nažene rybářům do síti, i kolik dušiček uvězněných v hrníčcích se pustí do nebíčka. Jak jen se Lojzík na svůj prvý sněm těšil, podá starším vodníkům zprávu o svém lipanském vodním panství, jak dobře je spravuje a ochraňuje. Nejvíce však vzpomínal na rodinu starého vodníka Matese, na jeho syny Antona a Vendelína, ale především na vodnická dítka Josífka s Fimfulkou.

Byl zvědav především na Fimfulku, mladé vodní děvče, které se mu při prvé návštěvě Šumavy tak velice zalíbilo. Po příchodu do Českého Krumlova sešli se vodníci pod městským pivovarem, pár metrů nad podhradským jezem. Tady je hluboká tůň i příhodné oblé kameny vhodné na posezení. Sládek má pro vodníky každoročně připraveno čerstvě uvařené pivo. Ještě trochu teplé, to vodní páni nejraději. Druhý den se všichni vydali proti proudu až k samotnému prameni Vltavy, kde ten večer sněm zasedal. Lojzík jako nováček musel sedět v druhé řadě kruhu, ale po jeho zprávě byl pochválen souhlasným mručením starých i mladých vodníků. Druhý den navštívil Vendelína u městečka Lenory, tam kde se do Vltavy vlévá potok Řasnice. Zdejší tůně a řeka jsou jeho královstvím. Překvapeně shledal, jak jeho syn Josífek dorostl a jaká krasavice vyrostla za rok z Fimfulky. Měla zelené oči jako okolní šumavské lesy a vlasy dlouhé jako vodní řasy. Na uvítanou Lojzíkovi spustila veselou písničku na píšťalku, kterou před rokem od Lojzíka dostala. To bylo vyprávění až do samotného rána, Josífek se pochlubil vycvičenými sumci, kteří by se jistojistě stali ozdobou kdejakého vodního cirkusu. Fimfulka zatančila taneček, který jí naučily vodní víly z Tříjezerní slati. Lojzík od ní oči nemohl odtrhnout, červená sukénka kolem ní vířila, dlouhé vlasy jako vlny na moři, ach ach, jak jen mu bude smutno v lipanském rybníčku.

Po návratu panímámě ze statku povyprávěl smutně a žalostně se tváříc. Poté do rybníčku zalezl, ustlal si postýlku na dlouhou zimu, vodníci totiž většinou celou zimu prospí, to když je velká zima a silný led. Usínal s myšlenkou, že příští rok až na další vodnický sněm vyrazí, požádá Vendelína o ruku Fimfulky a přivede si ji jako manželku do Lipan.