Při dalším srovnávání života v Lipanech dříve a dnes mi vytanula v mysli vzpomínka na obecnou školu v Kolovratech. Do ní chodily děti z Lipan od jejího založení. Dříve a také na vyšší stupeň – do měšťanské se chodilo do Říčan. Škola v Kolovratech byla pětitřídní, měla však jen 4 učebny. Každá třída měla jeden den v týdnu volno. Třetí třída neměla vlastní učebnu a tak se vždy stěhovala do učebny té třídy, která měla volno. Kolovratská škola měla dobrou pověst a také skvělé učitele. Musím vzpomenout na pana učitele a pozdějšího ředitele Hájka, oblíbeného hlavně prvňáčky, který nás každé ráno vítal a k učení přiváděl hrou. Všichni učitelé hráli buď na housle nebo na klavír, pan učitel Hájek i na varhany v kostele. Hodně jsme zpívali národní písně. Hudební výchova se nesla rčením: zpěvem k srdci, srdcem k vlasti, a to i v době německého protektorátu. Samozřejmě učení a kázeň byly na prvním místě, a pokud nebyla, přiletěl i políček nebo to znamenalo zůstat po škole.
Ve třídě jsme měli také několik nezapomenutelných jedinců. Tak například Pepíček Břečka byl nejmenší z nás kluků, ale také nejšikovnější, nejpohyblivější, veselý a předváděl rád stojky na lavici. Byl jako z gumy. Oproti němu Honza Kaprálek byl statný, vždy rozvážný a s organizátorskými sklony, uznávaný myslitel třídy. Dvě premiantky Liduška Bláhová a Mařenka Štěpánková byly naší chloubou.
- třída obrcné školy v Kolovratech 1940
V r. 1938 krátce po začátku školního roku a vstupu do třetí třídy nás zastihla mobilizace. Naši tátové a také dva učitelé byli povoláni do zbraně. Doma zavládl smutek a starost z budoucnosti a my děti jsme mávaly a hrdě provolávaly slávu projíždějícím transportům našeho vojska po kolovratské železnici a prožívaly mobilizaci bezstarostně po svém.
Do školy jsme chodili stejně jako dospělí na vlak pěšky. Cesta byla úzká, vyjetá zemědělskými potahy, a podle ročního období a počasí buď prašná nebo blátivá či zasněžená. Když už nebyla v polích práce pro potahy, vozili děti Řehákovi koně do školy i zpět. Kolem roku 1940 se Lipanští rozhodli vybudovat podél této cesty chodník pro pěší, a to z jedné poloviny v katastru lipanském k císařské cestě a druhou polovinu Kolovratští v katastru kolovratském. Majitelé pozemků František Bouda a Rudolf Řehák z Lipan a Jaroslav Bouda z Kolovrat ustoupili o 1,5 m po délce svých polí. Jaromír Bohuslav nechal nalámat kámen ze své skály, který spolu se dvěma zakoupenými vagony škváry rozvážely koňské potahy na určená místa. Ke konečné úpravě se přidaly ruce ostatních a byl chodník, ale žel jen v katastru lipanském. V katastru kolovratském dokončen nebyl. Tak stejně, když bylo bláto, museli děti i dospělí umývat boty v potoce před vstupem do školy a do vlaku pod okny bývalého starosty p. Říhy. Potřeby (hadry) na mytí uschovávali pod kameny pod můstkem přes potok. Dnes je cesta pěkná, asfaltovaná, maximálně využívaná motorovými vozidly, a je škoda, že není prostor pro děti a chodce.