Do Lipan přišlo jaro, led na rybníčku pukal a lipanský vodník Lojzík se pomalu probouzel z dlouhého zimního spánku. Přepočítal ryby a už se těšil na chvilky s lipanskou omladinou, kterou slýchával celou zimu ze své postýlky, jak dovádí nad jeho hlavou na zamrzlé hladině. Jakmile roztál poslední sníh, vydal se pozdravit všechny lipanské pantáty a panímámy, kteří měli statky kolem návsi. Tu dostal teplé kafíčko, jinde si mohl nacpat fajfku dobrým tabákem a tam zase voňavé buchty, jéje, jak na ty se těšil. Jakmile celou vesnici obešel, vrátily se mu pod klobouček vzpomínky na loňský vodnický sněm, především ale na krásnou vodní panenku Fimfulku, dceru šumavského vodníka Vendelína. Až se mu málem srdce zastavilo tím steskem.

Rozhodl se hned na druhý den. Na prvním jarním jarmarku v Říčanech nakoupí dárky a vyrazí na Šumavu. Nic ho nemohlo v Lipanech udržet. Pantátové sice mudrovali, že mohou přijít jarní vody a kdo jim s případnou pohromou pomůže? Lojzík všechny kolem ubezpečoval, že se letošního roku nemusí obávat, vždyť vše dojednal na vodnickém sněmu a zátopy i silné deště se Lipanům vyhnou. I toť tedy jeď Lojzíku a povídáme Ti, bez nevěsty se nevracej. Cesta se však Lojzíkovi notně protáhla, na Šumavě tál sníh a Vltava byla jeden silný proud studené vody. Často musel odpočívat v okrajových tůních, ani s plavci si popovídat nemohl, každý se od prudké řeky držel stranou. Po týdnu ale už klepal na vrata pivovaru v Českém Krumlově, aby pana sládka pozdravil a pivečkem se posilnil. Už to měl k pramenům Vltavy přeci jen blíž. Požádal bystré pstruhy pod krumlovským hradním jezem, aby okamžitě proti proudu pluli a jeho příchod vodníku Vendelínovi, otci Fimfulky včas oznámili.

Na druhý den doplul k městečku Lenora, tam má vodník Vendelín své vodní království. Kolem ještě místy ležel sníh, přeci jen na horách napadá více než v nížinách a Lojzík měl šosy u kabátku obalené ledovou tříští. Však se Vendelín netvářil na Lojzíka moc přívětivě, teprve nedávno se po zimě probudil a byl pořádně mrzutý.  Ale paklík dobrého tabáku vše napravil a oba vodníci si večer po vodnicku ze svých faječek zabafali na staré vrbě. Zprvu si vzájemně popřáli do nadcházejícího roku, aby co nejméně sucha, aby žádný vodák, nebo jiný neposeda nezůstal jim pod hladinou. To vodníci nemají moc rádi, pokud jim neštěstí na řece přinese povinnost dušičku do hrnečku uzavřít. Lojzík už nedočkavě na vrbě poposedával a přeříkával si v duchu, jak Vendelína o ruku Fimfulky požádá. Konečně ta chvíle přišla! Vendelín několikráte zprudka zabafal, k Lojzíkovi hlavu otočil a po drahné chvíli pravil. Tož jářku, když tě Fimfulka bude chtít za manžela, ihned po letošním sněmu si ji odvedeš k sobě do Lipan. To víte děti, neměl to Vendelín lehké rozhodování, jeho dítko v řece vyrostlo, všude živo a proudící voda a teď by jí měl do rybníka vyvdat? Jakmile se však Fimfulka tatínkovo rozhodnutí dozvěděla, skočila Lojzíkovi kolem krku, šeptla mu do ouška své ano a zatančila svůj vodnický taneček až pentličky kol zavířily a na Vltavě se zvedla drobná vlna.